Prostředí, jeho charakteristika a typologie
Prostředí, jeho charakteristika a typologie
S pojmem prostředí se setkáváme velmi často. Jde o prostor kolem nás, který je tvořen předměty a jevy. Setkáváme se také s pojmem životní prostředí. Ten charakterizuje prostor, jehož hlavní funkcí je především vytváření podmínek pro život. Do prostoru člověka patří také vztahy, umění a morálka. Všechny podněty, které obsahuje prostředí, pomáhají k rozvoji osobnosti. Životní prostředí člověka je složeno ze dvou základních částí. Jde o část přírodní a společenskou. Tyto součásti se mění dle činnosti lidí. Setkáváme se s pojmem funkcionálního sepětí člověka a prostředí.
Prostředí můžeme rozlišovat podle několika kritérií. Podle velikosti dělíme prostor na makroprostředí, regionální prostředí, lokální prostředí a mikroprostředí. Podle povahy realizované činnosti dělíme prostředí na pracovní, obytné a na rekreační. Z hlediska podílu člověka na podobě daného prostředí se dělí na přirozené a umělé. Podle druhů prvků, které prostředí obsahuje, se může rozdělit na přírodní, společenské a kulturní. Dále můžeme prostředí rozdělit povahy teritoria také podle frekvence, pestrosti a kvality působících podnětů.
V poslední době se setkáváme s přesyceností podnětů. Dalším problémem může být jednostrannost i pestrost podnětů a také závadová a deviační prostředí. Žádné rozdělení není přesné a jednotné. Mikroprostředí je důležité především v socializačním procesu.
Globální, neboli celosvětové prostředí, jehož hlavním rysem je rozvoj technologií a pronikání anglického jazyka do celého světa. Globální prostředí má několik negativních sociálních znaků. Mezi tyto znaky patří uniformita výrobků a spotřeby, amerikanizace životního stylu a kultury, demoralizační vliv multimediálních komunikačních prostředků, vysoký nároky na výkon, populační nerovnováha a další.
Prostředí má dvě stránky. První stránkou je materiální a druhou je sociálně-psychická stránka.
O prostředí a o tom, jak ovlivňuje osobnost člověka, se mluvilo již v řecké filozofii. Rozvoj probíhal i v renesančním období. V době osvícenství byla úloha prostředí velmi přeceňována. G. S. Hall považoval vliv prostředí za druhořadý. S myšlenkou o vlivu prostředí a výchovy se neztotožňoval ani W. Stern. Adler, který byl hlavním představitelem individuální pedagogiky, považoval společenské prostředí za velmi podnětné. Měl na mysli prostředí rodiny. A. I. Bláha vytvořil pojem „sociální dědičnost“. Podle něj se nepřenáší jen genetické dispozice, ale i modely např. rodinného prostředí. U každého člověka, také v závislosti na pohlaví, se vliv prostředí může projevovat různě. Prostředí může člověka ovlivňovat dvěma způsoby. Jde o pozitivní ovlivňování osobnosti a o negativní ovlivňování osobnosti. Prostředí může podpořit člověka, ale také může být překážkou, může také formovat a v neposlední řadě i motivovat.
Adaptace vyjadřuje vyrovnání se s podmínkami a se změnami především přírodního a společenského charakteru. Adjustace znamená přizpůsobení se změnám v sociálních situacích. Maldadaptace, neboli maladjustace, znamená neschopnost přizpůsobit se podmínkám. Je rozlišována pasivní nebo aktivní adaptace a adjustace.
Vychovatel, který pracuje na zformování výchovného cíle, pracuje s vychovávaným a s prostředím. Prostředí má dvě hlavní funkce ve výchovném procesu. Jde o funkci situační a funkci výchovnou. Prostředí působí na člověka přirozeně a spontánně. Rozlišují se také dva druhy výchovného působení, a to přímé (intencionální) a nepřímé (funkcionální). V rámci sociálněpedagogického přístupu k prostředí se upevňují a posilují kladné vlivy, které formují prostředí.
Po přečtení kapitoly jsem schopná rozlišit různé druhy prostředí, o kterých jsem doposud nevěděla. Kapitola mi také poskytla vysvětlení několika cizích pojmů. Zpracování mi přišlo velmi dobro strukturované a přehledné.